Starý a nový koncept

Stále více se ukazuje, že pro 21. století je třeba hledat nové způsoby školní práce. Do úvah o způsobech vyučování nám zasahuje setrvačnost myšlení, není snadné se oprostit od zaběhnutých zvyklostí.

Slovo koncept znamená předběžné zpracování nějakého textu, náčrtek, nebo také určitý způsob nazírání na nějakou věc. Koncept znamená také pojetí, způsob chápání. Řekneme-li "školní vyučování", vybaví se lidem většinou vzpomínky na dobu školní docházky, na hodiny - dny - týdny - měsíce a roky strávené ve školních lavicích. Učitelky a učitelé si pod pojem "školní vyučování" představují svou každodenní práci, kdy se rozmanitými způsoby pokoušejí předávat dětem různé poznatky - vědomosti, učí je rozmanitým činnostem - dovednostem, utvářejí jejich kompetence a v neposlední řadě je vychovávají k jednání v duchu morálních zásad a pravidel.
Vyučování je velmi starý způsob kultivace mladé generace. Od časů, kdy vznikaly první školy, můžeme hovořit o školním vyučování.

Jak vypadalo vyučování například v době Jana Ámose Komenského je patrné z popisu obrázku v jeho známém díle Orbis Pictus: Škola se rozděluje na třídy. Učitel (preceptor) sedí za katedrou, žáci v lavicích. On učí, tito pak se učí. Něco se jim předpisuje křídou na tabuli. Někteří sedí u stolu a píší. Učitel opravuje chyby. Někteří stojí a říkají, co se naučili nazpaměť... Komenský však měl představu o jiném způsobu vyučování (viz závěr tohoto bloku).

Po zavedení všeobecné vyučovací povinnosti Marií Terezií koncem 18. století se u nás začala vytvářet představa o správné podobě školního vyučování. Tato představa se v mnoha směrech zachovává dodnes - děti musí při vyučování tiše sedět, pozorně poslouchat výklad vyučujícího, odpovídat na jeho otázky (videoklip 5700 kB) a správně plnit všechny pokyny. Stolečky - lavice jsou uspořádané ve třech řadách, učení usnadňují různé pomůcky. Výuka probíhá podle pravidel a didaktických zásad, s nimiž se učitelky a učitelé seznamují během svých studií a které nezřídka přebírají od svých vlastních učitelů a starších kolegyň a kolegů.

V poslední době se u nás ve školách mnohé změnilo. Tradiční model začínají vytlačovat organizační formy a metody nové. Nejedná se však o úplné novinky v oblasti školního vzdělávání. Už více než 100 let se ve školách ve vyspělých zemích prosazují poněkud odlišné představy o podobě školního vzdělávání. Tyto představy nalezneme především v myšlenkách protagonistů reformní pedagogiky, reprezentované například jmény Marie MONTESSORI, Celestin FREINET, Peter PETERSEN. Za oceánem ovlivnil americké školství John DEWEY a jeho pragmatická pedagogika. Frontální způsob řízení procesu učení stále častěji doplňují metody založené na kooperaci žáků (videoklip 5000 kB).
Postupné odvracení od tradičních metod k didaktickým inovacím započalo koncem 60. let minulého století. V roce 1968 došlo v mnoha vyspělých evropských zemích k mohutné vlně studentských nepokojů, které byly podníceny i nespokojeností s dosavadním způsobem vzdělávání. Tehdy se začalo mnohé měnit i v primárních školách. Výsledkem bylo i vytvoření didaktické koncepce nazvané "otevřené vyučování".

Co je pro otevřené vyučování charakteristické ve srovnání se starým pojetím práce ve škole:
Při otevřeném vyučování se zásadním způsobem mění vztah vyučujících k žákům a zejména vztah k jejich činnosti při vyučování. Vyučování se "otevírá", žákům se poskytuje mnohem větší svoboda v rozhodování, jak se "zmocnit" učebních obsahů. Učení přestává být procesem pouhého vštěpování znalostí a dovedností řízeným učitelem, stává se procesem aktivního osvojování poznatků a vytváření potřebných kompetencí v podnětném prostředí školní učebny, školy i jejího okolí.

Pro tradicionalisty je těžko představitelné, že se děti mohou něco naučit, když si "každý dělá, co chce". Ale chaotické uspořádání práce je jen vnější dojem nezúčastněného pozorovatele. Svoboda volit si činnost spojená se zodpovědností vede nakonec ke splnění vzdělávacích cílů (snímky z cvičné školy Pedagogické akademie v Grazu).

Místo složitého vysvětlování, jak může nové pojetí školy a vyučování vypadat, ukážeme principy třídního vzdělávacího programu (třídního kurikula) zobrazené jako "květinový model". Tento model vytvořila a ve své třídě realizuje paní učitelka Christel Wopp z německého Oldenburgu. Podle principů otevřeného vyučování pracuje mnoho let a dosahuje velmi dobrých výsledků ke spokojenosti dětí, rodičů i ke spokojenosti své vlastní. Je velkou propagátorkou metod otevřeného vyučování.

Co květina představuje:
Kořeny
Na rozdíl od našich poměrů, stále ještě poznamenaných čtyřiceti léty éry socialistického školství, má znázorněný model pevné zakořenění v mnoha myšlenkových zdrojích. Významným východiskem je akceptování dítěte jako samostatné osobnosti a respektování jeho individuálních potřeb. Také široké povědomí o reformních pedagogických směrech je výhodné pro vytváření třídního kurikula. V Německu se o pedagogických inovacích nepřetržitě diskutuje a jednotlivé spolkové země se snaží kurikulární změny podpořit  i různými směrnicemi.  Názorovou hladinu pedagogických diskusí  čeří i četné střety zastánců autoritativní a liberální výchovy, antipedagogické odmítání tradičních výchovných názorů apod. Také pro nás donedávna neznámá interkulturní výchova či integrativní pedagogika ovlivňuje tvář školy. Ženský pohled na edukaci přináší feministická pedagogika.
Stonek a listy
Identifikace žáků s učením je jeden z rozhodujících předpokladů k  dosažení vzdělávacích cílů. A jak konkrétně postupovat? Na plánování výuky se podílejí žáci a učitelé společně. Střídají se volné a řízené činnosti, učební látka je pojímána vždy v širších souvislostech. Mimořádně důležité je, aby vyučující byli pro svou práci plně kompetentní a uměli používat vhodné metody. Na žácích se požaduje jejich vlastní zodpovědnost za proces učení.
Vyučování nemusí probíhat jen ve škole, ovšem přesun výuky do míst mimo školu mohou komplikovat byrokratické překážky (zde housenka na listu). Zajímavá je i možnost využívání pomocníků při vyučování, na 1. stupni to často bývají maminky, které přicházejí paní učitelce pomoci.
Květ
Škola jako prostor pro život či škola jako životní prostor - to je krédo školního vzdělávacího programu. Představy o organizaci výuky se nemusí podařit bezezbytku realizovat, proč však trochu nepopustit uzdu fantazii, když tvoříme školu pro 21. století.
Jednotlivé okvětní lístky především vyjadřují, jak je třeba školu (třídu) vybavit a přizpůsobovat potřebám výuky. Prostředí ve škole a vybavení třídy musí povzbuzovat k učení. K tomu se zřizují kouty na různé pracovní činnosti, regály s různými materiály, kout ve třídě určený ke čtení,  místo na pokusy, květinová výzdoba, dílna psaní (malá tiskárna), místa k vystavení žákovských prací. Důležitá je i výzdoba stěn. Ve škole se pečuje o květinovou výzdobu. Ke škole patří místa jako je školní zahrada, koutky klidu, opravna kol apod. Prostředí školy dotváří úprava chodeb, které je možné využít pro výuku. Ve školním kurikulu se objevují i takové záměry, jako je vydávání školního časopisu (žákovských novin), hraní divadla, organizace víceletých školních projektů apod.
Kurikulum stále se rozvíjející
Květina, která zobrazuje principy vzdělávacího programu pro otevřené vyučování roste a stále se rozvíjí. To znamená, že škola i třída je stále otevřená různým nápadům a inovacím.

Je potřeba něco měnit?

Z charakteristiky metod otevřeného vyučování vyplývá, že přinášejí zásadní obrat v pojetí školní výuky. Vyučující se musí rozloučit s frontálním vyučováním jako základní vyučovací metodou. Obrázek z německého pedagogického časopisu z počátku 80. let minulého století výstižně charakterizuje situaci obratu: Pro děti jsou metody otevřeného vyučování prací, která je při učení víc baví.

Poučení staré 350 let

Otevřené vyučování se liší od tradičního způsobu školního vzdělávání zejména tím, že poskytuje žákům značnou míru svobody spojenou s jejich odpovědností. To je však novinka jen zdánlivě. Stačí se zamyslet nad 350 let starým názorem Jana Ámose Komenského: "Jediným učitelem hodným toho jména jest ten, který vzbuzuje ducha svobodného přemýšlení a vyvinuje cit osobní odpovědnosti."

Ještě jeden pohled na didaktické zvyklosti versus didaktické inovace -ZDE