Klíč ke změně: Volná práce

Jedním ze základních znaků otevřeného vyučování je poskytnutí podstatně větší míry svobody žákům. Ti přebírají mnohem více odpovědnosti za plánování vlastního učení i za učení samotné, než je ve školách zatím obvyklé.

 Svoboda je majetek, který při používání narůstá a při nevyužívání ubývá.
C. F. Weizsäcker

Při volné práci  (někdy se "volná práce" označuje jako "svobodná práce") mohou žáci sami rozhodovat o cílech, obsahu a průběhu svých učebních aktivit. Dále si do jisté míry sami volí i sociální formu, to znamená, že se rozhodují pracovat samostatně, ve dvojici (partnerská práce) nebo ve skupině. Takto poskytnutá svoboda umožňuje vychovávat žáky k samostatnému a odpovědnému jednání. Tím se rozvíjí schopnost být samostatně aktivní (schopnost samočinnosti, činorodosti). Dále se rozšiřují možnosti výchovy ke správné komunikaci (komunikační učení) a ke spolupráci (sociální učení). Současně jsou plněny všechny další učební cíle, které jsou ve škole obvyklé. 

Činnost žáka:

Z pohledu žáka se celý prostor třídy stává učebním prostorem. Může být využívána i chodba a další prostory školy. Na obrázku je  schematicky naznačena  volnost pohybu žáků. Každý si zvolí úkol -  například si vyhledá list z kartotéky s pokyny pro práci a plní tento úkol. Po splnění úkolu přechází k dalšímu úkolu.

Volná práce následuje po probrání určitého úseku látky. Její funkcí však není  pouhé procvičování, upevnění a opakování učiva. Při otevřeném vyučování není žákovo učení pojato jen jako sled přesně naprogramovaných kroků řízených učitelem, kdy se například v určité chvíli žák seznámí s nějakým pojmem, naučí se nějakou operaci a pak odděleně následuje další fáze - procvičování a upevňování učiva. Učení je komplexní nepřetržitý proces a volná práce jako organizační forma a metoda umožňuje, aby se žáci učili nepřetržitě a tak říkajíc "sobě přiměřeným způsobem". Tento přístup umožňuje zohlednit individuální rozdíly mezi žáky, potřeby žáků a vyjít vstříc právě těmto individuálním odlišnostem. Pro volnou práci jsou důležité pomůcky - například kartotéka s různými úkoly. Tímto způsobem je možné pracovat i s nejmenšími dětmi - viz obrázek.

Organizace je při volné práci následující: Žáci si samostatně zvolí své úkoly a pracují na nich. K tomu jim musí vyučující připravit určitou nabídku úkolů. Výběr úkolů může být usměrněn týdenním plánem.  Každý úkol musí být jednoznačný a dostatečně srozumitelný. Děti si samozřejmě mohou zadání úkolu ujasnit mezi sebou nebo se obrátit na učitelku (učitele). Pro plnění úkolů mohou být vydány další pokyny (jak pracovat, s kým pracovat, kde pracovat, jak kontrolovat výsledky apod.). Většina úkolů se plní s využitím učebních materiálů, které jsou pro jednotlivé oblasti učiva ve třídě k dispozici.

Činnost učitele:

Důležitým předpokladem pro úspěšný průběh volné práce je stanovení rámce, který této činnosti dává vyučující. Volná práce tedy vůbec nesnižuje význam učitele, což by se vzhledem ke svobodě poskytnuté žákům mohlo někomu zdát. Učitel  má při otevřeném vyučování poněkud odlišné úkoly, než je obvyklé v tradiční škole. Kontroluje (spíš jakoby "z povzdálí") práci jednotlivých žáků. Jeho pohyb po třídě je schematicky znázorněn na obrázku. Role učitele spočívá v promyšleném zadání úkolů (v přípravě týdenních plánů) a v následné kontrole, jak žáci zadané úkoly ve vymezeném čase plní.

Vzhledem k tomu, že žáci pracují samostatně (individuálně nebo v malých skupinách), má vyučující více prostoru k tomu, aby mohl sledovat každého jednotlivce. Učitelka  má různé možnosti pro individuální přístup, což je zvlášť důležité pro žáky, kteří potřebují podporu.

 Podle dosavadních zkušeností je možné zařadit do rozvrhu hodin (rozvrhu činností) nejprve jednu vyučovací hodinu volné práce týdně. Postupem času, jak se žáci naučí samostatně pracovat, je možné čas pro volnou práci rozšiřovat. 


Při realizaci volné práce se neobejdeme bez pravidel, která musejí žáci v zájmu zachování určitého řádu dodržovat. Konkrétní příklady takových jednoduchých pravidel naleznete na odkazu "Stanovení pravidel".