Hlavní východiska

Výuka ve škole je vždy založena na určitých  principech. Z jakých zásad vychází otevřené vyučování?

1. Chceme proměnu školy.

Při řešení vzdělávacích problémů si musíme položit dvě základní otázky: Co učit a jak učit (jak vyučovat).
Na první otázku - co učit, dává v současné době odpověď Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Vzdělávací obsah základního vzdělávání je rozdělen do devíti vzdělávacích oblastí. Obsahem vzdělávání je učivo, s jehož pomocí lze dosáhnout očekávané výstupy. Očekávané výstupy mají činnostní povahu, jsou prakticky zaměřené a využitelné v běžném životě.

Cílem vzdělávání však není jen obsáhnout určité učivo. Samotné učivo má být prostředkem k získání kompetencí. Rámcový vzdělávací program uvádí šest klíčových kompetencí:
1. Kompetence k učení
2. Kompetence k řešení problémů
3. Kompetence komunikativní
4. Kompetence sociální a personální
5. Kompetence občanské
6. Kompetence pracovní

Je mnoho důvodů, proč se musí změnit dosavadní zaměření školy, proč se musí opustit zejména tradiční důraz na předávání znalostí jakožto jediný a základní úkol školy. Hlavním důvodem proměny vzdělávacího kurikula je proměna vzdělávacího prostředí v měnící se společnosti. Na počátku třetího tisíciletí nevystačíme jen s tím, co se osvědčovalo v minulých desetiletích. 
Nová podoba vzdělávacího kurikula se v zemích EU orientuje na celoživotní učení a je založena na čtyřech pilířích:
- Učit se poznávat
- Učit se jednat
- Učit se žít společně
- Učit se být
(Učení je skryté bohatství - Zpráva Mezinárodní komise UNESCO Vzdělávání pro 21. století. UNESCO 1996)

Stanovit správně cíle a obsah vzdělávání (odpovědět na otázku - Co učit ?) není zdaleka jednoduché. Není možné se spoléhat jen na centrálně vydávané pokyny. Každý vyučující o tom musí také sám přemýšlet.

Druhá otázka - jak vyučovat (učit), souvisí s obsahem a cíli vzdělávání, týká se vlastního vyučovacího procesu. V organizaci vyučování se budou stále více uplatňovat  volnější a otevřenější způsoby výuky jako jsou projekty, bloková výuka, integrování předmětů, zařazování samostatných modulů apod. Na druhou otázku musí dávat odpověď školní vzdělávací program. Otevřené vyučování poskytuje pro inovace v oblasti metod a forem školní práce  mnoho podnětů.

Má-li škola obstát při plnění úkolů, které jí jsou svěřeny, musí se vypořádat s mnoha problémy. V prvé řadě si však musí všichni její pracovníci ujasnit, čím  bude jejich škola charakteristická, na jakých principech bude práce ve škole založena a tyto principy rozvést ve školním vzdělávacím programu. 

Příklady znaků dobré školy:
- Inovativní kurikulum - o vytvořeném školním vzdělávacím programu se stále diskutuje a podle potřeby pracovníci školy tento dokument inovují.
- Nesoutěživé prostředí - důraz se klade na vzájemnou spolupráci, soutěžení se nepoužívá zejména v případech, kdy je výsledek ovlivněn dispozicemi jednotlivých žáků.
- Sdílená odpovědnost - učení je činnost, za kterou jsou odpovědní učitelé, žáci i rodiče.

Podobně je třeba charakterizovat proces učení a zdůraznit jeho významné znaky, například:
- Komunikace - pravidelné společné debaty o problémech (rozhovor v kruhu).
- Spolupráce - sdílení určitých úkolů, kooperace při řešení problémů.
- Flexibilita - přizpůsobování obsahů učiva i používaných metod práce.
- Význam učiva - zdůraznění potřeby znalostí, dovedností a kompetencí pro praxi, praktické využití.
- Služba ostatním - poskytování pomoci ostatním při výuce i mimo školu.
- Sebeutváření - posilování sebevědomí, rozvoj vlastní osobnosti v procesu učení.
- Spokojenost - prožívání uspokojení a radosti nad vlastními výsledky i výsledky ostatních.

Uskutečňování změn může vyvolat i řadu pochybností. Například otevřené vyučování je didaktická koncepce, která nemá oporu v české tradici. Odpůrci inovací namítají: Nepovede liberalizace vzdělávacího procesu k devalvaci vzdělávání? Nepovede opuštění tradičního důrazu na předávání znalostí k nižší úrovni vzdělanosti? Je vůbec vhodné tak zásadní změny podstupovat?

Na otázku, co se stane, jestliže se zásadní změny neodhodláme podstoupit a budeme reagovat jen na okamžité požadavky, dává odpověď Národní program rozvoje vzdělávání v ČR (Bílá kniha, 2001):
Zdánlivě se nestane nic. Pouze vzdělávací systém postupně přestane být schopen odolávat negativním externím jevům - jako jsou šikana, drogy, násilí, oslabování rodiny, konzumní a pasivní způsob života, občanská lhostejnost, politická a ekonomická destabilizace - či se je dokonce snažit kompenzovat. Nebude již reflektovat vývoj společnosti a reagovat na její stále nové požadavky. Uzavře se tím naše jediná cesta, jak v globalizovaném světě obstát jako rovnocenný a plnoprávný člen.

Pokud chceme uskutečňovat proměnu školy, pro oblast vyučovacích metod se nabízí osvědčená koncepce otevřené vyučování.

2. Chceme se zbavit chybných názorů.

Filosof  K. Popper rozdělil prostředí, v němž žijeme, na tři oblasti: Svět fyzický (předměty, živé organismy ...), svět psychický (naše vědomí, prožívání ...) a svět informací (poznatky, informace). Součástí třetího světa jsou podle biologa R. Dawkinse tzv. "memy". Podobně, jako geny přenášejí genetické informace z rodičů na jejich děti, memy představují názory, které se předávají mezi lidmi. Ne všechny názory jsou však správné. Důkazem pravdivosti přece není to, že se jedná o názor většinový.
J. Nováčková (Společnost pro mozkově kompatibilní vzdělávání) hovoří o tzv. mýtech ve vzdělávání. Určité názory se se tradují, přitom se nezakládají na pravdě. Patří sem například takové názory, že
- cílem vzdělávání je osvojení znalostí a dovedností,
- učebnice jsou základem výuky,
- všechny děti se musejí naučit totéž,
- škola musí představovat pro dítě určitý stres, připravuje tak lépe na život.

Některé názory a mýty z dřívějška byly překonány. Například leváci se již nepřecvičují na praváky, neplatí už striktní zákaz napít se během vyučování apod. Slovní hodnocení je rovnocenné s vysvědčením se známkami (teprve od 1. 1. 2005!).
Stále však existuje mnoho dalších špatných názorů vycházejících z tradice, které je třeba vysvětlit a uvést na pravou míru. Jako příklad názoru na dobře uspořádané vyučování,  s nímž stále ještě určitá část pedagogů zcela souhlasí, uvedeme odstavec z učebnice didaktiky pro učitele z roku 1920:
"Při vyučování  hleď docíliti naprostého ticha. Netrp šepotu, napovídání, zbytečného smíchu, jídla, všelikého vrtění, otáčení a šoupání nohama. Přeje-li si žák něčeho, nechť se hlásí ke slovu slušným zvednutím ruky. Je-li neklid, jest dobře na okamžik přerušiti vyučování, popřípadě upozorniti poklepem žáky na slušnost a povinnost. Rozhodně netrpme odmlouvání. Kárá-li učitel žáka, připusť mu ospravedlnění po hodině, ne však při vyučování“.

Takto pojatý přístup ke školní výuce vylučuje možnost použít metody otevřeného vyučování.

3. Chceme vycházet přirozených potřeb člověka.

 Uspokojování potřeb je pro každého člověka nezbytný předpoklad spokojenosti a tělesného i duševního zdraví. Naplňování potřeb má zároveň velký význam v procesu učení. Jednoduchý a univerzální model přirozených lidských potřeb vytvořil psycholog  A. Maslow. potřeby jsou řazeny hierarchicky.

Na nejnižší úrovni jsou fyziologické potřeby. Podle modelu je uspokojení potřeb v základní úrovni podmínkou uspokojení vyšších potřeb. Proto má například význam "pitný režim", protože pocit žízně může dítě frustrovat a bránit dobrému učení. Naplňování potřeby bezpečí a jistoty také přispívá k dobrému učení, stejně jako pocit přátelského prostředí. Na uspokojení potřeby uznání navazuje naplnění potřeb seberealizace.

Otevřené vyučování dává dětem řadu příležitostí, aby si mohly nejvyšší potřeby uspokojit a dospět při práci ve škole k seberealizaci.

4. Chceme rozvíjet individuální předpoklady a brát ohled na zvláštnosti každého jedince

Psycholog H. Gardner je tvůrcem zajímavé teorie, podle níž má každý člověk přinejmenším 7 typů inteligence. Každý typ vychází z jiné části mozku a je relativně nezávislý na ostatních. Inteligencí je míněn soubor dovedností (schopností), které nám umožňují vyřešit problémy, s nimiž se setkáváme. Inteligence umožňuje problémy nacházet a řešit a tím klade základy pro osvojení nových vědomostí a získání nových dovedností. Jednotlivé typy inteligence lze rozdělit následujícím způsobem:

1. Jazyková (lingvistická) inteligence - mluvení, čtení, psaní textů a orientace v textech ...
2. Vizuální, prostorová inteligence - orientace v prostoru, představivost, plastické navrhování a tvoření ...
3. Logicko - matematická inteligence - rychlé počítání, řešení kombinačních úloh, uspořádané myšlení ...
4. Muzikálně - rytmická inteligence - zájem o hudbu, hudební paměť, zpívání ...
5. Tělesně - pohybová (kinestetická) inteligence - manuální zručnost, pohybové aktivity, provozování sportů ...
6. Intrapersonální inteligence - sebereflexe, přemýšlivost sebedůvěra ...
7. Interpersonální inteligence - schopnost empatie, umění přesvědčit druhého, zájem o mezilidské vztahy ...

Protože každý člověk má jednotlivé inteligence vrozené a rozvinuté v jiné míře, je třeba na to brát při vyučování ohled. Jednou z důležitých zásad otevřeného vyučování je zajistit žákům možnost výběru - poskytnout příležitost uplatnit své individuální zvláštnosti a tak si usnadnit své učení.

Individuální zvláštnosti je třeba brát v úvahu i při hodnocení. Proto je mnohem lepší používat širší slovní hodnocení. Výkon žáka neposuzujeme tak, že žáky porovnáváme mezi sebou, nýbrž posuzujeme výkon každého jednotlivce vzhledem k jeho dispozicím a osobnímu rozvoji.

5. Chceme víc, než jen předávat vědomosti (od transmisivního ke konstruktivistickému pojetí výuky).

Vzdělávání vždy směřuje k tomu, aby si žáci a žákyně osvojili určité poznatky, naučili se určitým dovednostem (získali kompetence) a vytvořili si žádoucí vztahy - postoje k hodnotám a podle nich také jednali. Tím se vlastně dorůstající generaci předává určité kulturní dědictví.
Pokud jde o získávání poznatků, jsou různé cesty, jak ve škole vyučovat. Z historie známe například tzv. dogmatickou metodu - poznatky se vštípí do paměti a o jejich významu a způsobu vedoucím k zapamatování se nediskutuje. V žádné škole se neobejdeme bez toho, aby se žáci něco učili nazpaměť. V poslední době se však mění názor na to, jakým způsobem si nové věci zapamatovat, jinak řečeno - jak organizovat vyučování vedoucí k zapamatování. Tradiční pojetí výuky bývá označováno jako transmisivní způsob výuky. Při tomto dodnes velice rozšířeném způsobu školní práce učitelky a učitelé organizují přenášení poznatků do paměti žáků. Zjednodušeně řečeno, obsahy učiva se přelévají do dětských hlav. Kdo má dobrou paměť a je schopen si v množství poznatků nalézt souvislosti vedoucí k pochopení vyučované látky, je ve velké výhodě a zpravidla je i úspěšný. Komu takové předpoklady chybí, tomu může transmisivní výuka uškodit.
Velmi rozšířený je i instruktivní způsob výuky, kdy se žákům předávají určité návody - řešte příklad touto metodou ... Zda žák pochopil podstatu metody nemusí už být důležité.

S odvoláním na poznatky z psychologie (J. PIAGET) a nové poznatky neurodidaktiky je třeba si více všímat procesu učení každého z žáků. Jinak řečeno, vyučujícího musí zajímat, co se vlastně v dětských hlavách odehrává, když se dítě něčemu učí. Nepochybně se v mozku nové poznatky setkávají s mnoha dřívějšími zkušenostmi. Obsahy učiva se přetvářejí do sítě poznatků. Nověji se hovoří o konektomu, který je v lidském mozku unikátním souborem uložených zkušeností a jedincem naučených věcí v daném období jeho života. Poznání člověka je ryze individuální záležitost, své poznání si konstruuje každý sám. Učitel by měl být pro žáky spíše než předavatelem znalostí pomocníkem (usnadňovatelem - facilitátorem) při získávání a organizování jejich znalostí.

Tento konstruktivistický přístup vedoucí ke zprostředkování nového poznání je důležitým východiskem pro otevřené vyučování.

Při otevřeném vyučování se v žádném případě nepodceňuje význam dílčích znalostí (jak se to někdy didaktickým inovacím neprávem podsouvá). Získání zkušeností a modifikace zkušeností se odehrává jako proces uchovávaní poznatků, nácvik dovedností a vytváření postojů k hodnotám.

Didaktika musí vycházet z výzkumů o činnosti mozku, neboť zapamatování souvisí se širšími okolnostmi procesu učení. Mimo jiné platí, že si uchováváme 10 % z toho, co si přečteme, 20 % z toho, co slyšíme, 30 % z toho, co vidíme, 50 % z toho, co vidíme a slyšíme, 80 % z toho, co sami říkáme (o čem diskutujeme), 90 % z toho, co sami děláme. (Nové poznatky o procesu učení jsou tématem dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků ve všech zemích, obrázek je z učitelského semináře v Německu.)

6. Otevřené vyučování v otevřené škole

Každá škola vytváří pro své žáky, žákyně i vyučující určité prostředí - školní klima, které se významnou měrou podílí na učení jednotlivých žáků a celkově ovlivňuje i úspěšnost práce školy. Vytváření příznivého prostředí by mělo být jedním ze základních cílů školy. Jedná se zejména o dobré mezilidské vztahy, škola však musí být vstřícná vůči okolí (otevřená), vůči rodičům i všem lidem, kteří žijí a pracují v jejím okolí.
Ke znakům otevřené školy patří:
- Rodičům je umožněn vstup do vyučování i účast na všech aktivitách školy. Zejména se jedná o aktivity v jednotlivých třídách (různé projekty apod.).
- Škola pořádá pro rodiče i veřejnost různé akce.
- Bezpečnostní opatření jsou používána jen v nejnutnější míře.
- Otevřenost školy je deklarována ve školním vzdělávacím programu.
- Webové stránky školy poskytují rodičům i širší veřejnosti informace o škole, o její činnosti (připravované i realizované akce), o práci v jednotlivých třídách. Informace doprovázejí fotografie, videa.
- Ve škole pracuje školní parlament, který umožňuje žákům podílet se na přiměřené úrovni na řešení různých otázek souvisejících s provozem školy. Školní (žákovský) parlament podporuje odpovědnost žáků za vlastní vzdělávání. Podporuje naplňování cílů školy v oblasti výchovy demokratického občana.
- Ve spolupráci s vyučujícími se žáci mohou podílet na plánování učebních aktivit i činností mimo vyučování.